Přiletěli si pro mě vrtulníkem. Byl jsem právě vzadu za domem a lopotil se s činkami, když jsem zaslechl, jak se blíží. Museli přistát na kukuřičném poli, protože jim trvalo zhruba čtvrt hodiny, než prošli po příjezdové cestě, zatočili kolem domu a našli mě, jak za terasou vzpírám na benči 157,5 kilogramu železa. „Jste povolán zpět do činné služby. Oblečte se a pojďte s námi!" sdělili mi. Tak přibližuje Richard Marcinko ve své druhé knize Profesionální válečník 2 s podtitulkem Rudá buňka vlastní znovuzařazení do supertajných protiteroristických jednotek americké U. S. Navy.
(Knihu vydalo v překladu Romana Marholda nakladatelství Ivo Železný.)
Marcinka povolali zpět do služby, protože nejvyšší místa věřila, že by mohl státu pomoci vyřešit kritickou bezpečnostní otázku té doby, což byl odliv jaderné technologie do Severní Koreje. V tomto případě se jednalo o organizovaný program tajných krádeží jaderného zařízení, které by měl Marcinkem vedený speciální útvar pod názvem Rudá buňka zastavit dřív, než se o celém problému dozví masmédia. Tak by mohlo všechno zůstat v tichosti pod pokličkou bezpečnostního aparátu, vysvětluje autor důvody Marcinkova znovupovolání do činné služby.
V podstatě se měl se svými muži dopravit do severokorejských vod, kde měli proniknout do krytů pro miniponorky u Čchongdžinu, což byl nejtajnější námořní objekt v zemi, a na všechny miniponorky, které tam najdou, přimontovat podvodní vysílačky, takže by pak jejich veškerý pohyb mohly monitorovat americké družice.
Čchongdžin se používá jako překladiště. Ukradené materiály se pašují na nákladních lodích nebo tankerech, které plují do tohoto přístavu. Tady vstupují do hry miniponorky, které dopraví zboží z přístavu na vojenskou základnu, na níž byly vybudovány silné betonové ponorkové kryty, které chrání před družicovým sledováním. Uvnitř těchto krytů se jaderný materiál vyloží a schovaný v jiném nákladu převeze automobily do Jongbjonu. U Jongbjonu, přibližně sto šedesát kilometrů od přístavu Čchongdžinu proti proudu řeky Čchongčchon, je reaktor, který produktuje plutonium, využitelné pro jaderné zbraně, a laboratoře na výrobu detonátorů a dalších součástí nukleárních bomb.
Příslušníci Rudé buňky měli odcestovat na Havaj, odtud
se jednotlivě dopravit letadly do Tokia, sejít se měli na
společné americko
japonské námořní základně Jokosuca, která leží Tokiu
nejblíž. Letadlem odletí nad Japonské moře, kde seskočí,
ve vodě je vyzvedne atomová ponorka, která bude vybavena pro
zvláštní operace speciálními lasturovými kryty s jejich potápěčskými
dopravními prostředky. Doplují k Severní Koreji, provedou
akci, nalodí se znovu na ponorku a odjedou zpátky do Japonska a
odtud se vrátí civilním letadlem do USA.
Velící admirál neustále Marcinkovi opakoval, že úkolem není nic jiného než proniknout dovnitř a hned vylézt ven. To se Marcinkovi vůbec nelíbilo a již předem věděl, že tak jednoduše celý úkol neprovede...
Nalodění na ponorku v Japonsku trvalo necelé tři hodiny. Časně ráno opustili přístav a s pomocí lodivoda propluli kanálem. Převlékli se do potápěčských obleků, zabalili si bojové vesty, připevnili nože a pouzdra na zbraně. Mikrovysílače, které měly přichytit na miniponorky, byly v pořádku a bzučely. Nabili zbraně, vzali s sebou šest Glocků-19 se zaměřovači pro noční vidění na tritiové baterie, sestavili dohromady čtveřici ruských podvodních pušek, připravili infračervené fotoaparáty. Vyzkoušeli spojení s ponorkou a její velitel jim vyřídil svolení velitelství zahájit plánované operace.
Cesta k cíli probíhala hladce, na vkus Marcinka až příliš. Za necelé dvě hodiny dosáhli vnější hranice přístavního areálu. Po vynoření zjistili, že jsou v přístavu čtyři cíle. V hloubce osmnácti metrů se kanálem posouvali dál do středu čchongdžinského přístavu. Na hladinu se vynořili zhruba pět set metrů od miniponorek. Hned vedle nich kotvila nákladní loď. Když se na tu loď Marcinko podíval pozorněji, zjistil, že to není žádná loď na přepravu kontejnerů, nýbrž mateřská loď miniponorek konstruovaná tak, aby vypadala jako nákladní loď.
Miniponorky ve skutečnosti byly proti družicovým snímkům mnohem větší a hrozivější. Měřily dvacet metrů na délku a pět metrů na šířku, vyrobené byly v Německu. Bylo vidět, že mají obrovský nákladní prostor, v němž byla spousta místa pro špionážní elektroniku, rakety, které lze střílet nad hladinou, a dokonce i pro taktické střely.
Čtyři muži z Marcinkova komanda připevňovali na miniponorky mikrovysílače a Marcinko s dalším mužem plavali k mateřské nákladní lodi. Byla sto padesát metrů dlouhá a přiměřeně široká. Pustili se do obhlídky kýlu. Pod čarou ponoru objevili v kýlu zabudovaná vrata na vtahování nákladu. Veliký nákladový prostor určitě postačoval k tomu, aby mohla dovnitř zalézt dvacetimetrová ponorka a vyložit tam svůj náklad. Tak se tedy to pašování a překlad zboží odehrává. Vtom mu blesklo hlavou: Co kdyby ji potopili a poslali tak jaderný program k čertu? Svůj úkol jinak splnili ponorky jsou napíchnuté a fotografií mají spoustu.
Dotlačili pod loď, hned za podvodní vrata, nálož, kterou zde upevnili. A rychle uháněli ke své ponorce, aby unikli výbuchu. Pokud by je zastihl v dosahu jednoho kilometru, následující otřes by je zabil.
Zhruba po půl hodině plavby je zasáhla tlaková vlna. Najednou je něco zdvihlo nahoru a mlátilo s nimi kolem. Bylo to neuvěřitelné, píše autor, nikde žádný hluk, ale přitom jako kdyby všechno právě vylétlo do povětří. Marcinko neslyšel, v uších se mu ozvalo šílené dunění a skoro přišel o kyslíkovou masku. Vynořili se. Zčeření vody bylo až dva a půl metrů hluboké a vítr nad hladinou byl strašný. Létali tam jako hadr na holi. Znovu se ponořili a pelášili pryč, ke svému domovu ponorce.
Dálnopis CIA, adresovaný japonské tajné službě potom pravil: Satelitní průzkum hlásí masivní explozi v prostoru přístavu Čchongdžin. Oficiální reakce Severní Koreje říká, že na jednom ze severokorejských nákladních člunů, který byl naložen fosfáty, došlo k úniku metanu a následnému výbuchu. Jde prý o naprosto interní záležitost, končí autor vyprávění o jedné z řady akcí Rudé buňky.
Asi sto padesát metrů od Marcinka stál na samém konci rolovací dráhy Boeing 727 s osmdesáti třemi cestujícími a sedmičlennou posádkou, který byl teroristy při cestě z Bogoty na Floridu unesen ze San Juanu a přistál na mezinárodním letišti na Key Westu.
Přes hustý déšť letadlo téměř neviděl. Ale muži s infračervenými dalekohledy ho informovali, že pod ocasem letadla drží jeden ozbrojený terorista hlídku. Toho a všechny ostatní bude třeba zlikvidovat, ale tak, aby se cestujícím a posádce nic nestalo. Tak uvádí další díl svých válečnických a bojových dobrodružství autor Richard Marcinko již ve své čtvrté knize Profesionální válečník, s podtitulkem Modré komando (v překladu Romana Marholda ji vydalo nakladatelství Ivo Železný).
Zastavil se a poslouchal. Žádné podezřelé zvuky neslyšel. Kapky deště, které měnil prudký vítr v bodavá žihadla, ho vytrvale bičovaly. Na jednu stranu déšť vítal - cestou k letadlu pomůže jejich skupině utlumit veškeré okolní zvuky. Špatný byl však déšť proto, že zvyšuje riziko neúspěchu, protože vše, co nesou a na co sáhnou, bude mokré a kluzké. Od křídel, po nichž budou muset traverzovat, přes žebříky, po nichž budou muset lézt, až po kliky u dveří od nouzových východů, které budou muset otevřít tak, aby si toho teroristé uvnitř nevšimli.
Devět dokonale vyzbrojených členů Marcinkova komanda se plížilo za ním a ještě s sebou nesli čtyři útočné žebříky. O počtu únosců ani o jejich zbraních nevěděli nic. Byli si tak vědomi, že základem úspěchu bude moment překvapení. Jejich postup musí být dynamický - to znamená, že členové komanda musí proniknout do letadla do šesti vteřin, jinak rukojmí nejspíš zahynou, uvažoval Marcinko.
Rukou dal příslušné signály. Po jeho boku se zjevil jeden z jeho mužů, potichu dostal rozkaz uspat hlídajícího teroristu koženým obuškem naplněným kousky olova a ztratil se v dešti. Pršelo tak hustě, že detaily na trupu letadla se podařilo rozlišit až při vzdálenosti pouhých devíti metrů. Konečně se mohli schovat do relativního bezpečí pod trupem letadla.
Hlídkující terorista se pohnul a šel přímo ke členu komanda, který ho měl zneškodnit. Ten zaútočil dříve, než měl terorista možnost něco zpozorovat. Slabě bylo slyšet zvuk obušku narážejícího na kost. Omráčenému teroristovi leukoplastí ovázali pusu, oči, ruce a nohy a nechali ho ležet pod letadlem.
Byl čas vyrazit na letadlo. Marcinko zašeptal do mikrofonu příslušné povely a jednotka se začala hýbat. On sám měl spolu s dalším příslušníkem komanda vrazit do letadla zadními dveřmi, další dva východem na přídi, opět dva měli proniknout velkými dveřmi od kuchyňky a tři rychlonozí střelci měli vylézt na křídla a zaútočit okny, popisuje autor taktiku komanda. Dostali se na určená místa a připravili si třaskavé granáty, které vhodili dovnitř a vřítili se za nimi.
Situace, která uvnitř letadla při osvobozování rukojmích panuje, se dá přirovnat k velkému blázinci, a to je ještě slabé slovo, říká autor. Všude se válel hustý kouř, Marcinko běžel uličkou mezi sedadly, reflektor na pistoli pročesával prostor před ním. Tři řady od něj se mihla hlaveň. Zamířil a rychle vystřelil osm ran ve čtyřech krátkých dávkách. Pět jich šlo mimo a tři teroristu zasáhly - do břicha, slabin a hrudi.
Najednou za sebou zaslechl šramot a otočil se. Neměl již čas cokoli udělat, ale jeho parťák byl připravený, samopalem udělal dalšímu teroristovi do obličeje tři dírky. Mezi sedadly na pravé straně hned za kuchyňkou vyrostl stín dalšího teroristy, v ruce držel samopal a mával jím směrem k němu. Hned nato se na levé straně vynořil další. Vystřelil na toho napravo, trefil ho do prsou, do ramen a do hlavy. Ten se skácel na podlahu. Třemi krátkými dávkami zasáhl druhého teroristu a také on padl k zemi.
Akce dosud probíhala přibližně patnáct vteřin a jeho spolubojovníci již hlásili, že je příď letadla, jeho střed i záď čistá. Z deseti teroristů bylo osm mrtvých a dva zajati. Na letištní ploše ale ležel i jeden z Marcinkových mužů obličejem vzhůru a s roztaženýma rukama.
V letadle se rozsvítila světla, cestující se začali hýbat a chtěli vystupovat. Pár z nich již dokonce vyndávalo zavazadla z přihrádek nad sedadly.
Akce skončila. Marcinko stál uprostřed letadla a na všechny strany z něj vyzařovalo samolibé uspokojení z dobře odvedené práce. O chvíli později se ukázalo, že jedním zastřeleným údajným teroristou byl bodyguard ministryně amerického námořnictva, která letěla náhodou právě tímto letadlem...
